Pro veřejnost

Vodárenské muzeum VRUTICE

Záměr rekonstruovat objekt bývalé čerpací stanice na muzeum vodárenství vznikl v Severočeské vodárenské společnosti v roce 2000. V této době byla čerpací stanice více než dvacet let mimo provoz a objekt již vykazoval vážné poruchy. Postupně prováděné necitlivé rekonstrukční zásahy, naprosto znehodnotily architektonický vzhled objektu. Po vyřazení čerpací stanice z provozu a při minimální údržbě, devastace objektu velmi rychle pokračovala. Rekonstrukce a nové využití objektu pomohly zachránit reprezentativní ukázku průmyslové architektury přelomu 19. a 20. století.

Investor: Severočeská vodárenská společnost a. s. Teplice
Generální projektant: Báňské projekty a. s. Teplice
Generální dodavatel: INSKY s. r. o. Ústí nad Labem stavební činnost
Zahájení stavby: srpen 2002
Ukončení stavby: duben 2003
Investiční náklad: 5,4 mil. Kč

Slavnostní otevření proběhlo dne 5. května 2003, tedy téměř přesně po sto letech od otevření a zprovoznění původní stavby čerpací stanice.

Objekt čerpací stanice byl vybudován v roce 1902 jako dominantní stavba na vodovodu, který zásoboval Litoměřice vodou z podzemních zdrojů ve Vrutici. Příprava stavby vodovodu započala 12. září 1898, kdy zastupitelstvo města Litoměřice pověřilo vybudováním vodovodu Ing. Aloise Niklase, který vlastnil významnou vodohospodářskou firmu v Teplicích - Šanově. Vlastní stavba vodovodu započala 28. listopadu 1901 a byla dokončena a slavnostně uvedena do provozu, včetně objektu čerpací stanice, dne 3. května 1903.
Vodovod byl v době svého uvedení do provozu regionálně velmi významnou stavbou, což dokládá skutečnost, že byl na žádost města Litoměřice a se svolením císaře Františka Josefa I. pojmenován "Franz Josef Wasserleitung". Město Litoměřice stavbou vodovodu na čas vyřešilo dlouho trvající problém se zásobováním města pitnou vodou. Dle dochovaných materiálů byla stavba regionálně významnou stavbou nejen z hlediska technického, ale též společenského a politického.

K samotnému objektu čerpací stanice se nedochovala žádná dokumentace. Zachovaly se pouze dvě dobové fotografie z roku 1903 pořízené krátce po uvedení vodovodu a čerpací stanice do provozu. Jediná dokumentace, která existuje, je pravděpodobně prvním návrhem projekční kanceláře Adolf Niklas, který nebyl později realizován. Tato dokumentace je datována rokem 1898 a jako čerpací stanice je v ní řešen objekt, který je disposičně i architektonicky zcela odlišný od později realizované stavby. Důvodem byla zřejmě především změna technologie. Původní návrh předpokládal pohon čerpadel pomocí dvou poměrně robusních parních kotlů. Navrhovaný parní pohon byl zaměněn za plynový. Soustrojí, jehož dodávka byla zadána 17. června 1902 Škodovým závodům v Plzni, bylo nakonec poháněno motory na technický plyn, který se v objektu čerpací stanice vyráběl z koksu.

V průběhu života objektu došlo k několika důležitým změnám. Především byla v roce 1930 původní pohonná jednotka, v té době již zastaralá, nahrazena moderním agregátem. Jedná se o dieselagregát vyrobený německou firmou Deutz, Kolín nad Rýnem. Tento stroj, který se dosud nachází v prostoru muzea, je bezesporu perlou expozice. Po komplexní rekonstrukci je v současnosti plně funkční. Lze konstatovat, že se jedná především z hlediska technického, ale dnes též historického, o velmi cenný unikát. Další podstatnou změnou byla první stavební rekonstrukce, kterou objekt čerpací stanice prošel pravděpodobně ve třicátých či čtyřicátých letech dvacátého století. Přesné datování nebylo možné zjistit, lze pouze usuzovat z použitých stavebních materiálů a konstrukcí. Je možné, že tato stavební rekonstrukce nějakým způsobem navazovala na změnu technologického vystrojení čerpací stanice. Při rekonstrukci došlo k některým zásahům do nosné konstrukce střechy a k vybudování dřevěného trámového stropu, který tvořil podlahu druhého nadzemního podlaží zhruba v polovině půdorysné plochy provozní části budovy. Taktéž vnější vzhled budovy doznal při této rekonstrukci některých změn, především došlo k výměně oken, ke konstrukci vikýřů a odbourání komínů. Tyto stavební úpravy jsou již nevratné především z důvodu statických a byly respektovány při současné rekonstrukci objektu.

Další stavební úpravy objektu zřejmě probíhaly v průběhu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století velmi živelně. Změny se týkaly zpravidla zásahů do vnitřní dispozice objektu, ale též zásahů do vnějšího vzhledu objektu. Především tyto stavební úpravy měly z hlediska architektonického, ale též stavebního, naprosto devastující účinky. Vlivem těchto necitlivých zásahů došlo k naprosté degradaci objektu z pohledu architektonického. V polovině sedmdesátých let byla v sousedství postavena nová úpravna vody a k historickému objektu čerpací stanice byl naprosto necitlivě přistaven objekt skladu lehkých topných olejů. Objekt čerpací stanice byl po uvedení nové úpravny do provozu opuštěn. Od této doby byl využíván pouze z části jako dílna a garáž. Protože se zde neprováděla prakticky žádná údržba, objekt postupně chátral a jeho stav se velmi rychle zhoršoval.

Dnes je objekt čerpací stanice opět v plném lesku, přesně jako před sto lety v době jeho slavnostního otevření. Lze říci, že bylo dosaženo hlavních cíl, které byly vytčeny. Jednalo se především o záchranu historicky cenného objektu, včetně navrácení jeho původní podoby a dále vybudování zajímavé expozice, která vypovídá o historii vodárenství v litoměřickém regionu. Tím vším jsme se pokusili složit poctu generacím vodohospodářů, kteří působili v regionu severních Čech před námi.

Vodárenské muzeum Vrutice je zapsáno do katalogu památek a akcí, který byl vydán u příležitosti Dnů evropského dědictví (European Heritage Days 2003).

Prohlídka objektu je možná v rámci Dne otevřených dveří, více informací vždy před konáním akce na www.svs.cz.

Fotoarchiv SVS a. s. a Radek Neruda

Vytištěno: 31.07.2014 05:27, www.svs.cz